V interiéru i exteriéru obydlí vytvářejí estetický dojem. Mnohem důležitější funkcí je však ochrana samotného zdiva a spodních vrstev. Nároky na vnitřní a vnější omítky jsou však většinou značně rozdílné. Exteriér domů bývá výrazně více namáhán vnějšími vlivy jako změna teplot, sluneční záření nebo kyselé deště. Další funkce omítek mohou být akustické, tepelně izolační, protipožární, antistatické nebo speciální.
Omítka je nepostradatelnou a většinou finální součástí domu. Jde o vrchní krycí vrstvu, kterou se pokrývají zdi a stěny, především pak cihlové. Omítky vytváří rovný, hladký povrch svislých stěn a stropů, zakrývají nerovnosti zdiva i případné do zdi vestavěné instalace (elektroinstalace, vodovodní nebo odpadní potrubí). Povrch omítky se následně zušlechťuje nátěrem, malbou, nebo obkladem.
Běžné omítky se zhotovují z malty, která se tradičně připravuje přímo na staveništi smícháním vody s vápnem, pískem, cementem. V dnešní praxi je však situace různorodější, na oblibě přitom získává především příprava malty smícháním průmyslově vyráběných omítkových směsí s vodou. Tyto směsi totiž mohou obsahovat mimo písku a vápna další ušlechtilé složky, které dodají omítce požadované speciální vlastnosti.
K nejvyhledávanějším pak patří sanační omítky na vlhké zdivo, využívané především při rekonstrukcích starších či podmáčených objektů, nebo omítky tepelně izolační. při současném zateplení budov se však čím dál častěji uchylujeme ke stěrkám, které se rychle nanášejí a na povrchu vytvářejí zajímavé struktury (škrabané, roztahované, …), závisející kromě jiného i na velkosti zrn stěrkovací směsi.
K nanesení vnitřních omítek je možné přistoupit ve chvíli, kdy jsou v domě provedené rozvody veškerých instalací a podklad je vyzrálý (není vlhký a prošel během zimy mrazem). Jak jsme se již zmínili, vnitřní omítky jsou totiž konečnou povrchovou úpravou a v převážné míře jsou dál upravované pouze nátěrem. Vnitřní omítku většinou tvoří několikavrstvý systém. Na povrch, který je zdrsněný cementovým postřikem, se nanáší vrstva jádrové (hrubé) omítky.
Jádrová omítka může mít tloušťku i několika centimetrů a slouží především pro dokonalé vyrovnání povrchu. Vrchní vrstvu vnitřních omítek pak tvoří štuk (hladká nebo také fajnová omítka). Velmi jemná štuková malta vyhladí povrch a slouží jako podklad pro nátěry, malbu nebo tapety. Štukování ale není třeba v případě, že má být stěna následně obložena keramickými obklady.
Jádrová omítka je u vnějších omítek stejná jako omítka pro interiérové použití, štuková vrstva naproti tomu obsahuje vysoký podíl cementu a hrubší zrnitost použitého písku. Venkovní omítky totiž musí odolávat změnám teplot a povětrnostním vlivům. Pro venkovní použití existují kromě minerálních omítek také omítky dodávané v pastovité formě, kde jsou pojivem akryláty nebo silikony. Ty jsou využívané zejména pro finální úpravu zateplovacích systémů.
Výběr omítky je vždy závislý na několika aspektech. Nejčastěji ovlivňuje výběr podkladový materiál, očekávaný vzhled omítky, rovinnost podkladu, účel a cena. Kvalitní omítka by měla mít dlouhou trvanlivost stran struktury i rovinnosti.
Omítkové směsi jsou na trh dodávány mnoha výrobci pod různými komerčními názvy. V praxi je důležité vědět, kam který typ použít. Jednotlivých typů je však velké množství, proto je vhodné předem konzultovat jakoukoli realizaci s odborníkem. Pokud si na záležitost netroufáte sami, je samozřejmě možné přenechat ji kompletně odborné firmě.
Štuková omítka - nejčastěji používaný typ se nanáší ve dvou vrstvách, materiál je z vápanocementové nebo cementové malty. Spodní vrstva tvoří jádro, základ je tedy silnější než vrchní vrstva, která je i hladší vzhledem k použití jemného písku. Výhodou cementových omítek pálených je nízká vodopropustnost, proto nalézají uplatnění ve vlhkých prostorách, jako jsou prádelny či koupelny.
Sanační omítky jsou speciálním typem a slouží k ošetření vlhkého podložního zdiva. Tyto omítky se též dají použít bez zateplení tam, kde je rovný a suchý povrch fasády. Díky své speciální pórovité struktuře jsou schopny absorbovat z okolního zdiva nežádoucí vlhkost. Dle počtu nanášených vrstev pak na jednovrstvé, dvouvrstvé nebo vícevrstvé systémy. Dále je možné rozlišovat typy omítek dle jejich struktury na hrubé, jemné, ale i jiné speciální typy.
Jsou to specielní (šlechtěné) směsi jako byl dříve například břízolit. Dělí se na akrylátové, silikátové a silikonové a jsou v různých barevných odstínech, mají různou zrnitost a jsou velice pružné. Z hlediska vnějšího vzhledu se dělí na rýhované a zatírané.
Po předešlém promíchání a penetrací povrchu se mohou rovnou nanášet na rovný a suchý povrch fasády.
Při všech projektech, kde pracujete s omítkami, je jako u všech stavebních prací nutné dodržet správné pracovní postupy. Jednotlivé typy materiálů vyžadují specifické zacházení. Tím je například ošetření podkladového povrchu. Někdy je třeba jej dokonale očistit, jindy zvlhčovat. To samé platí i při zrání směsí, které se liší rychlostí tvrdnutí a vysychání i nárokem na okolní podmínky. Neméně důležité je správné namíchání omítací směsi. Všechny tyto faktory jistě bezesporu ovlivňují vaše časové a finanční náklady.
